Jsem pánem

Můj manžel nechal naše pětiletá dvojčata napospas smrti. Jen proto, že si dovolila naštvat jeho drahou první lásku. Chlapi z „výchovného tábora“ vtrhli do našeho domu a odvlekli naše vzlykající holčičky pryč. Jejich malinké ručičky se držely dveří auta, plakaly a křičely na svého tátu. Našly jsme je s Kathleen až druhý den. Moje holčičky, bezvládné a samá modřina. Jejich dech navždy utichl. Můj manžel v tu dobu dával lajky na Instagramu a oslavoval těhotenství své vytoužené.

Den před naší svatbou můj snoubenec Alexander Carter zahynul při hrozné autonehodě. Všichni si mysleli, že se zhroutím, že se zblázním žalem. Jenže já ne. Neplakala jsem, nedělala scény. O pět let později, v luxusním manhattanském hotelu, ten chlap „vstal z mrtvých“. A normálně šukal mou nevlastní sestru Marjorie. Bez trika, bez ostychu, přimáčkl ji na lehátko přímo uprostřed party, roztáhl jí nohy a bez zábran do ní narážel. Její ostré steny se nesly celým sálem. Hromada použitých kondomů na zemi jasně říkala, že do sebe buší už pěkně dlouho. Když si všiml, že tam stojím sama, nepřestal. Zrychlil, přitlačil, až vykřikla ještě víc, a pak se na mě uculil: „Ty jsi ta moje snoubenka?“ řekl arogantně. „Čekala jsi na...